stojí za přečtení
partneři
[zodpovědný redaktor: Jiří Zajíc,
zařazeno: 28. 3. 2004, v bloku: Hudba]
Zrodila se velká antihvězda Radůza
MF DNES , Tomáš Poláček
Ještě loni v zimě brigádničila Radůza v hradčanské Zlaté uličce. Teď je z ní ZPĚVAČKA ROKU. A? Coby. Dál jezdí po hospodách se svou harmonikou.
|
|
Hrst poznámek z posledních dnů: Je poledne, začátek minulého týdne, a do předprodeje jdou vstupenky na tři dubnové koncerty Radůzy v Balbínově poetické hospůdce. Nával - a za dvacet minut jsou všechny pryč. Jako vždy.
Hned ve středu je písničkářka osobně na pódiu. V sále narváno, fanoušci sedí i na pódiu. Z metru vidí, že když Radůza dořve emotivní odrhovačku, celá se třese. Extáze. Nikdo si teď nedovolí zapálit, kouř nemá ráda. Rozumíme si?
Po vystoupení zdravím budoucí zpěvačku roku; nejsem sám, kdo si tu s ní tyká. „Snad toho Anděla nedostanu,“ prohodí a já tomu rozumím. Co jí je do Anděla?
V sobotu večer jí pak tleskají davy. Slečna stoupá na pódium, přebírá první ze tří sošek a...
„Já nejsem Radůza, jsem její sestra,“ dozví se překvapený sál. Sourozenecká omluvenka? Prý nemoc.
Ve stejné chvíli se však šansoniérka Hana Hegerová usmívá: „Jak tu báječnou holku znám, ta by sem nepřišla, i kdyby byla zdravá.“ Ano. Taky mám pocit, že šlo o docela vítanou teplotu.
Radůze v noci chodily různé zprávy, třeba ta od zpěvačky Zuzany Navarové: „Nic si z toho nedělej.“ A herečka Bára Hrzánová se v podobném duchu ptala: „Mám gratulovat, anebo kondolovat?“
Hodně divoký start
Odmalička jí všichni říkají Radůzo. Pod touto přezdívkou ji zná většina kamarádů, takhle ji oslovovali i profesoři na konzervatoři. Její podivuhodný příběh začal v pražských Dejvicích přesně před jedenatřiceti lety. Tehdy se narodila samotářka, která umí být něžná, ale stejně tak může být vichřicí, jak o ní říká Hana Hegerová. Doma všichni zpívali. Hlavně dědeček, který ji učil sprosté písničky a foukal k tomu na harmoniku. Máma, ta zpívala s big beatem, v dechovce i v kostelním sboru.
Ještě na devítiletce se u Radůzy objevila zvýšená potřeba svobody, takže už ve čtrnácti zkoušela dělat za nízké honoráře manekýnu. („Ale pak jsem ztloustla,“ směje se, i když ve skutečnosti má postavu tak akorát, aby unesla desetikilovou harmoniku.) Už o rok později utíkala z tanečních na Karlův most, kde zapadla mezi folkaře. Drtila na kytaru tři akordy a střídala Cikáni jdou do nebe s Bobem Dylanem.
Pak to zkoušela i po Evropě - pár marek a nějaké liry nebo rubly do futrálu vždycky někdo hodil. Co na tom, že se v šestnácti dozvěděla, že má děravou hlasivku? Tenkrát ji tahle nedomykavost vyděsila, ale dávno ví, že právě nedostatek dává jejímu zpěvu originální barvu.
|
|
A přicházíme do let kritických. Osmnáctiletá opouští dům, dost pije, na Starém Městě přespává ve squatech. Kamarádi fetují a ona má občas hlad. S vysokou horečkou chodí hrát na ulici, aspoň padesátikorunu by to chtělo... Skoro každý den ji poslouchají dva bezdomovci: „Dodnes nevím, jestli se jim to líbilo, nebo jsem jen zabrala jejich místo.“ Nemluví o tom ráda, tohle nejsou romantické vzpomínky. Právě v takovém stavu ji objevila známá písničkářka Zuzana Navarová.
Strážný anděl Zuzana
Nejdřív si ale neodpustím ještě jednu vzpomínku: Přesně před rokem už bylo jasné, že Radůza jede. Na jejích koncertech to hučelo jako na fotbale a ona přestávala chodit s harmonikou mezi stoly. Tak bývalo nacpáno. Abych udělal radost Lucii Bílé, věnoval jsem jí tenkrát Radůzinu druhou desku „... při mně stůj“. Ta už je dnes zlatá (deset tisíc prodaných kousků), ale příliš zaneprázdněná Lucie se nedávno přiznala, že ji nikdy nevsunula do kazeťáku.
Už proto mi bylo před týdnem jasné, že to v Radůzině pohádce nemůže dopadnout jinak - favorizovaná „zlatá slavice“ podlehne „jedné z mnoha, kterou si možná poslechne až bude nálada nebo taky nikdy“.
Ale zpět k Zuzaně Navarové, legendě českého folku. Kdysi milované v Nerezu, dnes v kapele Koa. Ta šla jednoho dne kolem staropražského podloubí a zaslechla devatenáctiletý dívčí hlas. „Mě nezajímalo, jestli bude ta holka popovou hvězdou, ale že má dar od boha. Ona ho měla, tak jsem se s ní začala kamarádit,“ vzpomíná Navarová
Tentýž týden už hrála pouliční písničkářka společně s Nerezem v Lucerně a potom dostal její život konečně řád. Nová kamarádka ji donutila podat přihlášku na konzervatoř: „Máš talent, to je fajn, ale s tím si nevystačíš.“ Škola ji chytla.
|
|
A ještě jeden výborný nápad měla Zuzana Navarová. Objevila harmoniku, která je dnes pro Radůzu tak typická. „V Maiselově ulici ji mají za výlohou, kup to!“ Za týden měl nástroj novou majitelku (šest tisíc do něj investovala) a ta volala tátovi: „Hádej, co jsem si koupila?“ „Židle do nového bytu? Ne? Harmoniku? No, aspoň můžeš sedět na futrálu.“
Kuchařka a samotářka
Jakou má Radůza povahu, to naznačují její kolegové, jenže na jedno důležité slovo zapomínají. Ona je totiž solitér.
„Jsem ráda sama,“ připouští. V dětství se pořád stěhovala a nové kolektivy ji mezi sebe nepřijímaly. „Asi jsem hrozně chtěla, aby mě měli rádi. A když člověk po něčem takovém moc touží, skoro tím ostatní odpuzuje.“ Nakonec si na samotu zvykla. Nechodí ráda na večírky, a to ani mezi své známé, natož mezi hudební celebrity při Andělech. Když už, tak se sejde s jednou dvěma kamarádkami. Říká, že má ráda „těsné rozhovory“.
Sama si nosí nástroje, sama jezdí na koncerty a skládá texty i hudbu, ale nedělejme z ní asketu. Taková není. Stačí chvíli poslouchat, jak mluví o vaření a o jídle, o buchtách i omáčkách... To má v očích skoro stejnou vášeň jako na pódiu. Každé léto spí pod širákem a mnohdy si na výlet do hor vyrazí i se Zuzanou Navarovou. Zahraje jí tam nové písničky, dostane vynadáno za chyby i několik rad, ale dávno už se nehádá, protože „Zuzana má nakonec stejně vždycky pravdu“.
V posledním roce se něco změnilo - Radůza zbohatla. Ukončila všechny brigády a vlastně by ji uživil pouhý prodej desek. Ona má navíc patnáct koncertů měsíčně malých, ale vyprodaných. Změna na ní zatím není vidět. Pořád má starou nokii, se kterou si neumí pořádně poradit, pořád hraje v sepraných džínách a tričku. Její přátelé tvrdí, že to tak zůstane.
Co s ní bude dál?
Příští rok vyjde třetí album. Radůza už nové písničky ohrává na koncertech a lidé je berou, neškemrají o staré hity. Manažeři gramofonových firem jsou navíc přesvědčeni, že se díky třem vyhraným Andělům prodeje desek ještě zvýší.
Ještě pravděpodobnější je něco jiného - Radůzu nikdy neuvidíme na jednom večírku s Petrem Mukem nebo Darou Rolins. „Nechci se showbyznysem spolupracovat, protože by mě to omezilo a nebyla bych šťastná,“ hledá slova na vysvětlenou. „Snad kdyby na tom byl špatně člověk, kterého miluju, a potřeboval by hodně peněz, udělám cokoli. Ale když nemusím, tak si vyberu svobodu.“
-------------------------------------------------------
Další zajímavé články o Radůze:
Mám svou svobodu, a to mi úplně stačí (17.7. 2002)
Nenapadají mě veselé písně (29.4. 2003)
Andělé mě nezmění (21.3. 2004)
Oficiální stránky Radůzy
Radůza - aktuality na iDNES (srpen 2007)
RADŮZA (31)
Sláva tohoto zjevení mezi českými písničkáři se nečekaně vyšplhala až kamsi k popovým celebritám. Radůza začínala s bluesovým repertoárem na ulici, kde ji roku 1993 objevila Zuzana Navarová, a hned ji přizvala ke spolupráci se skupinou Nerez. Radůza předskakovala například zpěvačce Suzanne Vega a Miku Oldfieldovi. Roku 2001 natočila debutové album Andělové z nebe, loni přidala druhou autorskou desku „... při mně stůj“. Při koncertech hraje hlavně na harmoniku, občas na kytaru a výjimečně se posadí i k pianu. Před týdnem získala Anděly za zpěvačku a objev loňského roku, třetího pak jako nejlepší folková interpretka. Žije v Praze se psem Čertem, je svobodná.
|
|
