[zodpovědný redaktor: Jiří Zajíc,
zařazeno: 22. 11. 2004, v bloku: Hudba]

Dost velká drzost
Rozhovor s Markem Ebenem

       Před dvěma lety vydala kapela bratří Ebenů, Kryštof, Marek a David, album Já na tom dělám, které jim vyneslo platinovou desku. Teď se opět chystají vstoupit na hudební trh: Do Vánoc vydají DVD, jehož základem je záznam srpnového koncertu.
       "Ještě nedávno jsem vůbec nevěděl, co DVD vlastně znamená," vtipkoval Marek Eben. "Když jsem dneska viděl pódium, tak jsem si řekl, že v našem případě to znamená Dost Velká Drzost."

LN: Vaše obvyklá hra se slovy?
      Kdepak. Už samo o sobě byl risk točit koncert venku, v Ledeburských zahradách. Měli jsme na to dost velký rozpočet a já si říkal, propána, co na tom stojí tolik peněz? Večer předtím jsem se šel podívat, jak to bude nasvícené, a úplně jsem zkoprněl. Půlka Valdštejnského náměstí celá zastavěná, spousta aut, náklaďáků, největší přenosový vůz, jaký jsem v České televizi viděl.
LN: A všechno kvůli vám.
      No právě. Pak jsem vylezl nahoru do zahrady a tam stála obrovská konstrukce pro případ, že by pršelo. Když jsem to viděl, připadal jsem si jako Mick Jagger. Ale na klidu vám to nepřidá. Nakonec jsme měli velké štěstí a vyšel nádherný večer.
LN: Vy jste si ovšem pozvali úžasné partnery.
      Snažili jsme se, aby DVD nabídlo něco, co se jinak na koncertech neuvidí. Normálně si nemůžeme dovolit ten luxus vozit s sebou Jirku Bartošku nebo Jirku Schmitzera kvůli jedné písničce. A Ivu Bittovou na dvě písničky. Na DVD je navíc i spousta archivů.
LN: Kam až jdou do minulosti?
     Někam do roku 1984. S (manželkou) Markétou tam hrajeme Tichou domácnost v soutěži Šest ran do klobouku.

LN: Jaké máte pocity, když na archivních záběrech vidíte ty tři mladíčky Ebeny?
      Termín "tři chlapci" jsme nenáviděli. A ještě horší bylo "tři chlapci s flétničkami". My jsme nikdy nechtěli dělat měkkou hudbu, vždycky nám vyhovovala trochu tvrdší. Doma jsme poslouchali rock, Zappu, Dylana, Mitchellovou, Davise.
LN: Proč jste tedy místo toho šli cestou jemného folku?
      Když chcete dělat rockovou muziku pořádně, musíte to už mít skoro jako profesi. Chce to aspoň trochu slušnou aparaturu, to kapelu prodraží a kdo by si nás v té době objednal? A po pravdě řečeno - taky jsme to neuměli. Jedna věc je rock poslouchat a druhá ho hrát.
LN: V roce 1982 Jiří Černý o vás v první, velmi pochvalné recenzi napsal: "Pravověrným folkovým drsňákům, a snad i jiným, nač to skrývat, jdou Ebenové svým typem i původem na nervy. Inu, každý nemá hlas a zjev jako Rudi Kovanda." Kdo byl Rudi Kovanda?
       Asi nějaký chlapák.
LN: Je pravda,, že na vás tenkrát folkaři zahlíželi?
       Řekl bych, že spíš trampové, ale nám to až tak nevadilo, protože jsme vždycky měli svoji klientelu. Asi jsme skutečně hráli zvláštní muziku, jenže jinou jsme nesvedli.
LN: Proč?
       Vycházela z toho, v čem jsme vyrostli. Uprostřed nejrůznějších hudebních vlivů. Měli jsme doma spoustu vážné muziky, spoustu moderní vážné muziky, a to hned ze dvou stran. Jak od táty, tak od strejdy Ilji Hurníka, který k nám chodil velmi pravidelně, třeba když si potřeboval přehrát recitál do Rudolfina. K jejich vlivům se pak přidalo všechno, co jsme poslouchali sami. A z téhle směsky nakonec vylezl jakýsi hybrid, který jsme hráli.
LN: Mnoha lidem vyhovoval...
        Je pravda, že okruh našich posluchačů vždycky v pohodě zaplnil folkové kluby. Vyprodat sál pro sto padesát lidí tehdy pro nás tak velký problém nebyl. Ale neradi jsme hráli v Plzni na Lochotíně, protože jsme věděli, že z těch deseti tisíc lidí, kteří tam jsou, možná polovina nás nemůže ani slyšet. A já nemám rád, když někdo musí poslouchat moji muziku, aniž by chtěl. Taky se to projevilo. V roce 1984 nás na Portě vyhvízdali.
LN: Což snad byla jediná negativní kritika, které se vám dostalo. Jinak na vás zněly jen superlativy.
       To víte, že tohle bylo prima. Jak by netěšilo, když někdo napíše, že to, co jste natočil, se mu líbí. Proto to děláte. Člověk má radost, když dostane zpětnou odezvu. Ano, kritika k nám byla velmi vlídná, ale taky musím říct, že jsme ji nezahltili. Za pětadvacet let existence kapely jsme vydali tři desky. To není zase až tak moc.
LN: V poslední době jste ovšem značně aktivní. Když jste vydali album Já na tom dělám, varovali jste, že další přijde za sedm let. A najednou tu je DVD.
       Jenže ono to dévédéčko je vlastně zmapováním jakéhosi současného stavu kapely. Záznam koncertu s obsahem poslední desky. Plus něco z desky předchozí a z té úplně první. Mám docela radost, že budeme mít nosič, na kterém tohle období bratří Ebenů zůstane zaznamenané, protože z časů před tím nic takového nemáme.
       Ale nechápal bych to jako další tvůrčí počin. Pravda, jsou tam tři nové věci, které se neobjevily na žádné desce, chtěli jsme, aby tam bylo pár písniček, které ještě nikdo neslyšel. Aby DVD přineslo ještě nějakou kvalitu navíc.
LN: Léta jste nevystupovali, v posledních dvou letech jste po vydání alba absolvovali velký koncertní zátah. Jaký byl návrat na pódia?
       Snad dvanáct let jsme neudělali jediný regulérní koncert, vlastně jsme přestali hrát po revoluci. Tenkrát bylo jasné, že by se mělo začít nějak jinak, ale nevěděli jsme pořádně jak. Takže nejlepší bylo nehrát vůbec. Ale nemysleli jsme, že to vydrží tak dlouho.
        Až když jsme udělali poslední desku, poprvé se začala rýsovat šance, že bychom mohli vystupovat pohromadě s kluky z Etc... a s Jaromírem Honzákem. A my jsme vždycky toužili hrát ve větší partě, protože v triu je muzika strašně děravá. Pořád se musíte hlídat a nic vám nekryje záda. Ale když mám za sebou takovou rytmiku jako Pavla Skálu, Jirku Zelenku a Jirku Veselého, tak si svoje zpívání v klidu užívám. A moji nedokonalou kytarovou hru jsem mohl přenechat dokonalému Pavlu Skálovi.
LN: Znamenalo tohle společné koncertování i návrat k jakémusi starému muzikantskému bohatýrskému životu?
       Tedy bohatýrský život, s tím jste se u Ebenů moc netrefila.
LN: Řekněme tedy: k družnosti.
       Mezi muzikanty vždycky byla příjemná symbióza a na zájezdech je to teď zase prima. Ale pod pojmem bohatýrský život si představuji něco jako - po koncertě se veselit do tří do rána a druhý den pokračovat. Nic takového se nedělo už tehdy, kdy jsme byli mladí, natož teď, kdy jsme staří.
LN: Překvapilo vás něco?
       Technika, přesněji řečeno, kolik lidí na ni potřebujeme. Myslel jsem, že bychom to mohli dělat stejně jako tenkrát, ale kdepak. Kdysi s námi jezdil zvukař Jarda Pecka a technik, kterému se říkalo "Vejce". Pohybovali jsme se po vlasti s jednou dvanáctsettrojkou a my muzikanti nejdřív v trabantu a pak ve wartburgu, což už bylo hodně na výši. Dneska nás je dohromady patnáct. Poprvé máme vlastní světla, protože v řadě sálů má světelný park jakési tyristory, které prolezou do elektrických kytar a ohavně to bzučí. Musíte mít tedy někoho, kdo vám zaručí, že všechno bude fungovat.
LN: Rozšířila se ale i kapela. Tehdy jste skutečně byli jen tři.
       To je velké obohacování, protože každý muzikant s sebou přinese svoje zázemí a svůj styl hry, který udělá kapelu barevnou. Máme mezi sebou například Míru Honzáka, což je vynikající jazzový kontrabasista, lepšího bych nenašel. Potkali jsme se v roce 1980 na vojně a od té doby jsme spolu udělali hodně práce, i filmové. Míra tedy přináší svoje jazzové cítění, kluci z Etc... rockové.
LN: A Iva Bittová? Jak se k vám dostala?.
       S ní je to zvláštní. Ivu jsem chtěl na druhou desku, aby nazpívala písničku, kterou jsme původně zpívali s Markétou. Jenže Markéta v té doby už byla nemocná a tak jsme spolu hledali, kdo by ji mohl nahradit. Pak nás napadlo, že právě Iva by byla dobrá, a navíc překvapující.
        Většina lidí ji totiž zná z hodně expresivních poloh, ale já si pamatoval, že brněnské divadlo Na Provázku kdysi hostovalo u nás v Ypsilonce a Iva tam zpívala ukolébavku. Bylo to úžasně dojemné, velmi subtilní. Přesně to, co naše písnička potřebovala. A byl jsem rád, že jsem se nemýlil, protože její komorní polohy jsou vzrušující. Iva má určité tajemství, charisma, je to osobnost s mnoha vrstvami

LN: Vždycky jste byl hlavním autorem textů. Bratři nezasahují?
       Nemůžu říct, že by nezasahovali, protože si každý dělá svoje party. David si všechna sóla píše sám, a to krásně. Vlastně se divím, že nepíše víc. A Kryštof taky. Podle mě by měli na skládání invence dost, kdyby neměli tak velkou autocenzuru.
LN: Základem většiny vašich textů je slogan. Jak přichází?
      Různě. Třeba pro titulní písničku poslední desky se nabídl sám. Prostě slíbíte firmě, že vydáte desku, ale ještě ji nemáte. Firma volá a ptá se, kdy už to bude. A vy odpovídáte: "No, dělám na tom, dělám na tom..." Každý to známe.
LN: Měl jste kamarády z muziky už na Plovárně, nebo se tomu bráníte?
       Byl tam třeba Vláďa Mišík, ale s tím nejsme zase tak blízcí kamarádi, já ho mám moc rád, vážím si ho, ale nikdy jsme spolu na pivo nešli.
LN: Koho byste vůbec rád na Plovárně viděl?
      Těch by bylo! Třeba britský moderátor David Frost. Člověk, který talkshow opravdu umí. Viděl jsem jeho díl s boxerem Muhamadem Alim a byl neodolatelný.
LN: Čím?
      Pohotovostí. Muhamad Ali byl jednu dobu takový hodně extrémní černošský aktivista a kdesi prostě řekl, že všichni černí jsou dobří a všichni bílí špatní. Což bylo pro Davida Frosta to správné ořechové. Vzal tenhle výrok a začal se na něm točit. Neuvěřitelně vtipně. Určitě by patřil mezi mé vzory.
     Taky by mne zajímalo, jak to dělá? Jak to dělají lidé, kteří vysílají talkshow každý den? Třeba Larry King. Jaký k tomu dostává servis? Já se na Plovárnu připravuji dost dlouho, a to dělám jednu týdně. On minimálně pětkrát do týdne. Ze dne na den nastudovat člověka! A to je mu - tuším - sedmdesát a podepsal smlouvu na dalších deset let.
LN: Na rozdíl od vás k tomu nedělá nic jiného.
      V tom to není.
LN: Máte volnou ruku při výběru hostů? Bývají to neuvěřitelní a přitom často méně známí lidé.
      Velmi volnou ruku a musím poděkovat České televizi, že mi nedává žádné omezení. A řekl bych, že se to vyplatí. Už jsme mockrát měli na Plovárně někoho, koho nikdo neznal, a mohlo by se zdát, že to bude mediální katastrofa. Ale praxe ukazuje, že takoví lidé mají často daleko větší dopisový ohlas než známé hvězdy.
LN: Kdo například?
      Třeba lady Abrahamsová. Čechoangličanka, účastnice 2. světové války, paní víc než devadesátiletá. Velká golfistka. To nebyly jen dopisy, ale i telefonáty: "Jak jste ji našel, co je to za dámu... byla úžasná, chtěli bychom ji poznat..."
      Člověk pak zjistí, že ten svět celebrit je do značné míry uměle vytvořený, a když má televize odvahu ukázat někoho, kdo sice není každý den v Blesku, ale je osobnost, lidé to vděčně přijmou. Profesor Schreiber, endokrinolog!
      Dovedu si představit, že kdybych přišel na komerční televizi a řekl, že budu dělat třiadvacetiminutový rozhovor s endokrinologem, vyženou mě bičem. A přitom zrovna tuhle Plovárnu bych považoval za jednu z nejlepších. Jen jsem žasl, že endokrinologie může být detektivka, drama a taky velká legrace, protože pan profesor miluje svůj obor, a ještě o něm dovede mluvit.
LN: Jak takové lidi objevujete?
     Není to úplně snadné. Máme za sebou už dvě stě patnáct Plováren a jména, o kterých jsem od prvopočátku věděl, že bych je chtěl, už jsem většinou absolvoval. Ale občas mi někdo někoho poradí a jsem za to vděčný. Někdy jdeme do rizika, protože toho člověka neznáme a sejdeme se až v den natáčení. Ale přečtu si o něm, a když je jeho příběh slibný, tak to risknu.
LN: Existuje ve světě pořad, který se drží stejné filozofie?
      To je právě zajímavé. Jedním z mých hostů byl Clive James, veliká hvězda na moderátorském nebi. Dělá takové "pohlednice odněkud". Cestopisy, jak si je představuji. Před ním tam jede celý tým, který město proleze až po předměstí, vyhrabe všechny zajímavosti, sežene množství lidí na rozhovory včetně místních hvězd. A pak na scénu vstoupí tenhle člověk, úžasně pohotový, chytrý a vtipný, a točí profil toho města.
       My jsme měli to štěstí natočit s ním Plovárnu, a když jsme skončili, zeptal se mě, kdo mi hosty vlastně vybírá. Povídám: "Já." - "No jo, ale kdo vám je schválí?" - Já říkám: "Nikdo." - "Nikdo? Jak jste toho dosáhl?" Byl úplně konsternovaný. Já jsem si myslel, že taková hvězda z BBC tohle vůbec neřeší. A ona řeší.
Vyprávěl mi, že jednou chtěl do svého pořadu pozvat primabalerinu z Covent Garden. A televize mu řekla, že ne, protože podle jejich názoru Britové neví, kdo je to primabalerina.
LN: Minulý týden jste moderoval dražbu krav, které byly v létě rozestavěné po Praze. Občas děláte komerční akce. Stane se, že i tam objevíte osobnost pro Plovárnu?
     Jistě, někdy tam potkáte skutečně fascinující lidi. Právě na aukci jsem se dohodl s člověkem, který krávy dražil. Profesionální licitátor, pracuje v londýnské aukční síni Sotheby's. A já užasle hleděl, jaké jsou v jeho profesi triky a jaké příběhy. Jeho aukční rekord bylo pětatřicet milionů dolarů za obraz Paula Cézanna. Představte si, že něco takového řídíte!
LN: Je někdo další atraktivní na obzoru? Smíme je jmenovat?
       Snad ano, nemůže se stát nic horšího, než že to nevyjde. Pokud to dobře dopadne, mohli bychom mít prince Alberta Monackého.
LN: Oslovujete je sám, nebo používáte nějakou agenturu?
      Vždycky se musí někdo přimluvit. Když napíšu princi Albertovi, moje šance se rovnají nule. Česká televize nemá prostředky, aby ho sem přivezla. Takže musím lidi, kteří tyto osobnosti do Čech zvou, poprosit, jestli by byli tak hodní a na chviličku nám je půjčili. Kdyby nebylo Roberta Porkerta z Interconcerts, nikdy bychom neměli Stinga. A byla to jen otázka jeho dobré vůle.
LN: Nálada na Plovárně vypadá velmi uvolněně. Máte nějaký trik, jak svoje hosty rozpumpovat?
      Nemám. Ale vždycky pomůže, když se je podaří pobavit.
     A pak je dobré, když se vám podaří najít oblast, která ještě není tak zcela prozkoumaná. Když otevřete dveře, za kterými je něco, o čem ten člověk rád mluví. Pak najednou vidíte, jak rozkvetl, ožil, a už se jen musíte starat, aby povídal. A bavíte se zase vy.

Marie Homolová

Titulek:
Přezdívka:
Email: