V naší zemi existuje množství filozofických přístupů k protidrogové prevenci, ještě více zpracovaných projektů, různých uplatňovaných preventivních aktivit i nemalý počet subjektů, které se touto problematikou zabývají. Většina z nich o sobě tvrdí, že snižují poptávku po drogách, avšak při bližším pohledu na věc lze snadno zjistit, že jen velmi omezený počet preventivních programů byl analyzován nebo se objektivně ukázal jako prokazatelně efektivní.

Důvody, proč tomu tak je jsou žalostně známé. Mnoho preventivních aktivit je často prováděno na bázi ad hoc, jako okamžitá reakce na to, co se zdá být aktuálním, alarmujícím či momentálně "módním" problémem. Jejich cílem je zpravidla udělat něco, co je na první pohled vidět, aby bylo možné říci, že danému problému je věnována patřičná pozornost. Tím lze získat jak politické body, tak i jiné výhody, včetně peněz. Za těchto okolností se stává potřeba seriózního vyhodnocení daného problému nebo efektivity uplatňované intervence nezřídka jenom sekundárním.

Hlubší kritičtější analýzy protidrogových preventivních programů nejsou zpravidla v kurzu, neboť mnoho jejich realizátorů prožívá oprávněné obavy, že prokáže-li se jejich neefektivnost, mohl by být ohrožen zdroj a přísun finančních prostředků. Proto nejčastějším kritériem hodnocení účinnosti realizovaných preventivních aktivit bývá prezentace postojů členů cílových skupin v dimenzích líbilo se mi to - nelíbilo se mi to. Je však dostatečně známo, že mnoho věcí, které se líbí, nemusí být vůbec k ničemu. Nezřídka bývá tento přístup i důsledkem nedostatku odborných znalostí osob aktivně zapojených do preventivních programů, které často nevědí jak hodnocení efektivity provádět.

Ať jsou však důvody jakékoli, je faktem, že absence hodnotících nástrojů, umožňujících sledovat efektivitu protidrogových preventivních aktivit jednoznačně brzdí proces zdokonalování a rozvíjení preventivních programů, negativně ovlivňuje účelnost vynakládání finančních prostředků do protidrogové prevence a v konečném důsledku i nepříznivě působí na vývoj drogové scény ve vztahu k naplňování cíle, jímž je snižovat poptávku po drogách. Za těchto okolností je protidrogová prevence korumpovatelná, nekoordinovaná a populistická s neprokazatelným efektem.

Má-li mít protidrogová prevence určitou budoucnost, musí být na odpovídající vědecké úrovni, musí být otevřená diskusi a kritice. Tato otevřenost se samozřejmě týká i základních zdrojů, kterými jsou lidský potenciál, čas a samozřejmě i peníze. Při hodnocení preventivních programů je nutné nejen stanovit kritéria úspěšnosti, ale zároveň i vymezit způsob, jak ke sledovaným ukazatelům přiřazovat výkonové výstupy. Současně musí být k dispozici i metodické nástroje, umožňující porovnávat efektivitu různých typů intervence ve velmi rozdílném sociálním prostředí. To předpokládá identifikovat kritéria účinnosti uplatňovaných preventivních aktivit, která pokrývají celou oblast prevence.

Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost - EMCDDA iniciovalo komplexní program evaluace protidrogové prevence, jehož součástí jsou i "Směrnice pro evaluaci protidrogové prevence". Jejich struktura a filozofie je zaměřena především na objasnění faktorů ovlivňujících počátek užívání drog a faktorů, které mohou vést ke vzniku závislostí, nebo ke změně chování vedoucího k životu bez drog.

Objasnit zmíněné faktory však předpokládá disponovat jasně definovanými pojmy, které s problematikou protidrogové prevence souvisejí. Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogové závislosti ve  vztahu k evaluaci prevence užívá k popisu nedovolených drog terminologii, která je akceptována mezinárodními úmluvami. Z praktických důvodů nerozděluje drogy na tzv. "měkké" a "tvrdé", protože v mnoha zemích jsou zřetelné tendence rozlišovat drogy na základě klasifikace míry rizika, a to jak ve vztahu k jedinci, tak i ke společnosti.

Termín "psychoaktivní látky" užívá EMCDDA především proto, aby bylo možné do této kategorie zahrnout i alkohol a tabák, tedy drogy, které též působí na CNS. Tyto látky musí mít na zřeteli každá diskuse, týkající se prevence, neboť užívání kterékoli psychoaktivní látky zvyšuje riziko užívání jiných drog. Dále je známo, že řada spouštěcích mechanismů vedoucích k užití drogy (rodinné prostředí, vliv vrstevníků, intrapsychické konflikty) jsou ve značné míře nezávislé na druhu drogy. V této souvislosti nelze opomíjet ani fakt, že různé látky vykazují biologickou podobnost (kanabis, opiáty, alkohol).

Ve vztahu k preventivním aktivitám se jeví jako mnohem efektivnější věnovat pozornost všem drogám, než diferencovat různé preventivní programy podle zaměřenosti na konkrétní psychoaktivní látky. Má-li být preventivní intervence pro mladé lidi důvěryhodná, musí být zaměřena i na látky, které jsou společností tolerované, a které dospělí před zraky nezletilých a mladistvých užívají denně.

Informace poskytované mládeži o složení a specifických účincích různých drog jsou sice důležité, nicméně v mnohých preventivních programech nehrají rozhodující úlohu.

Jedním ze zásadních problémů, který nepříznivě ovlivňuje efektivitu různých preventivních systémů je nejednotnost v chápání a výkladu pojmu prevence. Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogové závislosti užívá pojem prevence v souvislosti s kteroukoliv aktivitou, která usiluje o zpomalení nebo odklad zahájení užívání drogy v daném časovém období. Přestože výklad této definice se zdá být jednoznačný, v životní praxi bývá pojem prevence chápán z různých úhlů pohledu, a to především v kontextu odborně i neodborně formulovaných cílů. Jinak chápou termín prevence výzkumní pracovníci, jinak zdravotníci, pedagogové, politici apod. Zdravotníci zpravidla zahrnují pod prevenci činnosti vedoucí k omezení poptávky po drogách, cíleně zaměřené na modifikaci chování ve smyslu potlačení touhy člověka užívat drogy. V podstatě jde o tendenci posilovat tzv. ochranné faktory a omezovat vliv tzv. rizikových faktorů.

Právníci a politici nezřídka chápaou prevenci jako prostředek k omezení poptávky po drogách. Vycházejí z předpokladu, že čím komplikovanější je dostupnost drogy, tím menší je pravděpodobnost jejího zneužívání. Na základě této úvahy má i řada represivních opatření preventivní význam (např. hrozba trestu).

Nemalá část veřejnosti klade v rámci prevence důraz na podporu "zdravého životního stylu". V rámci této filozofie jsou podporovány různé informační kampaně, programy zahrnující volnočasové aktivity apod., provázené sliby politiků, že problém drog je v centru jejich zájmu, že zajistí finanční podporu preventivním aktivitám, včetně dalšího vzdělávání učitelů.

Z uvedeného je zřejmé, že pojetí prevence je značně různorodé a závislé především na tom, jak si je kdo vysvětluje. Hranice mezi preventivními a léčebnými strategiemi ještě více zamlžují činnosti uplatňované v rámci tzv. sekundární a terciární prevence. Zde totiž nejde o prevenci zahájení užívání drogy, ale zejména o řešení problému zneužívání drog, nebo v případě osob, které podstoupily léčbu o prevenci recidivy. V tomto kontextu jde zřejmě přece jen spíše o léčebnou intervenci než o prevenci chápanou v intencích výše uvedené definice Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogové závislosti.

V posledních letech komplikuje jasné vymezení pojmu prevence i argument dovolávající se "lidských práv". Na základě tohoto argumentu jsou prezentovány zejména postoje, že existuje právo člověka užívat drogy. V intencích tohoto pohledu nelze v rámci prevence užívání drog předcházet. Spíše jde o to, podporovat určité formy užívání těch drog, u kterých jsou škodlivé účinky menší. Je-li však potlačování škodlivých účinků drog spojeno s tlakem společnosti (nejrůznější omezení, společenský nesouhlas a sankce), pak prevence zneužívání drog se stává synonymem pro zrušení těchto trestů a v extrému i synonymem veřejné podpory užívání psychoaktivních látek.

Uvedený pohled na různé pojetí prevence mimo jiné i ukazuje na  značnou komplikovanost hodnocení efektivity uplatňovaných preventivních strategií, přístupů a metod. Přesto je nutné, aby se sledování účinnosti realizovaných preventivních aktivit stalo integrální součástí každodenní praktické činnosti. Jedině tento přístup totiž zaručuje průběžnou zpětnou vazbu hodnocení aktuálního stavu kvality intervence.

V současné době je prevence z obecného pohledu chápání v řadě zemí především jako primární prevence s prioritním zaměřením na  snižování poptávky po drogách, které je realizováno zejména ve  školách. To však nepopírá, že každý komplexní preventivní přístup musí obsahovat i opatření směřující ke snížení nabídky. Zároveň je však nutné trvat i na tom, že systémová evaluace prevence musí být nutnou součástí každého koordinovaného postupu proti zneužívání drog.

Moderní preventivní strategie cílené do oblasti poptávky po drogách vycházejí z teorie pravděpodobnosti a hledají odpovědi na otázku: "Jak a proč dochází ke vzniku užívání drog, které má pro člověka nepříznivé následky?"

V této souvislosti se zaměřují na vliv tzv. "ochranných" a "rizikových" faktorů, souvisejících s genetickými, psychologickými a sociálně-kulturními podmínkami.

Za hlavní rizikové faktory považují ty činitele, které souvisejí s rodinným prostředím (vzdělání rodičů, styl výchovy, míra uspokojování potřeb dítěte apod.).

Hlavními ochrannými faktory jsou pak především sociální dovednosti zvyšující odolnost k odmítnutí drogy (úroveň sebevědomí, schopnost řešit problémy, komunikační dovednosti, zvládání stresu apod.).

Většina současných preventivních programů je realizována ve školách. Ty, které mají formu kampaní informujících veřejnost o drogách však nebývají příliš účinné. Efektivní prevence musí vycházet z experimentálního výzkumu a musí být průběžně vyhodnocována. Výzkum tvoří základ prevence, evaluace pak zvyšuje její budoucnost. V tomto kontextu je proto důležité, aby pracovníci participující na realizaci preventivních programů disponovali potřebnými informacemi a takovými dovednostmi, které jim umožní aplikovat výsledky experimentálního výzkumu do životní praxe. Zároveň však musejí mít vytvořeny základní podmínky pro svoji práci, včetně politické podpory. Významné je v této souvislosti i úloha sdělovacích prostředků, které by se  měli veřejně hlásit k podpoře protidrogových aktivit a nutnosti průběžného hodnocení jejich efektivity.