V květnu 1998 se konala v Brightonu mezinárodní konference, jejíž tematické zaměření bylo cíleno i do oblasti protidrogové prevence. V jejím rámci byl široce diskutován i problém interpretace samotného pojmu prevence. Právě v této souvislosti upozorňovali mnozí odborníci na skutečnost, že preventivní strategie musí být cíleny především na změnu chování lidí a v jistém smyslu i na jejich sociální rehabilitaci. Společnost musí být o drogách dostatečně informována, musí znát veškerá nebezpečí, která jsou se zneužíváním konkrétních psychotropních a návykových látek spojená. Zároveň je však potřebné uplatňovat účinné výchovně vzdělávací programy kultivující osobnost a zahrnující i výcvik v sociálních dovednostech. V tomto kontextu by měla prevence předcházet nejrůznějším peer programům.

V oblasti prevence se nelze zaměřovat jen na problém drog, je nutné věnovat pozornost i delikvenci dětí a mládeže, projevům násilí, nepřátelství a dalším jevům vedoucím k sociálnímu vylučování určité části mladých lidí na okraji společnosti. Proto jednou z priorit preventivní politiky musí být společenská stabilizace a podpora sociální integrace.

Klíčovou aktivitou při realizaci preventivních systémů na úrovni lokálních komunit je práce s rodinami. Zejména rodiče musí na  své děti působit tak, aby měly dostatečný prostor pro vytváření a svobodné přijímání pozitivních hodnotových orientací, zvyšujících jejich odolnost vůči všem formám sebedestrukce.

Naprostá většina odborníků z řady zemí se shoduje v tom, že selhává-li rodina je nejlepším prostředím pro prevenci škola. V tomto kontextu se velmi často hovoří o raném školním vzdělávání, případně o rané intervenci, jejímž cílem je zejména minimalizovat negativní vliv rizikových faktorů souvisejících s nefunkčním rodinným prostředím, s osobnostními problémy a různými handicapy, a to jak fyziologickými, tak i psychologickými. Preferována je i práce se skupinami žáků s cílem zvyšovat jejich sociální kompetenci, popřípadě nahradit nefungující sociální vztahy. Zejména v přístupech k méně úspěšným a výchovně problémovějším jedinců jsou doporučovány nejrůznější modifikace sociálního učení.

Zdůrazňována je i nutnost udržet děti ve škole, tedy předcházet záškoláctví, spolupracovat s rodiči a odmítat taková opatření, která vedou ke stigmatizaci. V této souvislosti jsou zmiňovány úzce zaměřené preventivní programy cílené například na prostitutky, zástupce etnických minorit apod. Zároveň je upozorňováno na to, že špatně prováděná prevence může být ve svém důsledku kontraproduktivní s negativním efektem. To se týká těch případů, kdy bývalí uživatelé drog (momentálně údajně "čistí") jsou prezentování jako výsledek dobré protidrogové práce. Nezřídka se totiž mohou stát záporným vzorem.

Prevenci musí provádět především výkonní pedagogičtí pracovníci s vysokou komunikační schopností. Nikoliv tedy drogoví experti, úspěšní kriminalisté a další specialisté.

Zřejmě není jen naší specifikou, že nemalá část mladých lidí je již znechucena neustálým neosobním poučováním ze strany dospělých a zejména řečmi o drogách. Diskuse o problému drogových závislostí, kriminalitě, násilí, xenofobie i extremismu se proto pomalu posouvají do problému životního stylu, životních perspektiv a v konečné fázi i smyslu života. Pro nejrůznější preventivní strategie je nutné získávat podporu ministerských a vládních úředníků. Čím však lze na této komunikační úrovni argumentovat? Chybí výstupy v podobě jasně formulovaných výsledků z investovaného úsilí do  oblasti prevence a vynakládaných finančních prostředků. Vyhodnocování efektivity je totiž mimo jiné závislé i na existenci standardizované diagnostiky a kvalitní metodiky pro hodnocení sledovaných ukazatelů. Tím se však dostáváme do oblasti výzkumu, kterému není dosud věnována taková pozornost, jakou by si zasluhoval. Výsledky z realizovaných výzkumných programů nejsou systémově zaváděny do běžného života. Proto právě tuto oblast je nutné v současné době považovat ve  vztahu k prevenci sociálně patologických jevů u dětí a mládeže za jednu z prioritních.