Spotřeba drog mezi dětmi a mládeží v naší zemi každým rokem stoupá. Kolem 35% mladých lidí má zkušenosti s marihuanou. Nejužívanější základní drogou je pervitin, který užívá kolem 53% experimentujících a závislých osob. Na žebříčku oblíbenosti následuje heroin a další opiáty. Nejpostiženější věkovou skupinou jsou mladí lidé ve věku 15 až 19 let. Jenu třetinu všech uživatelů drog tvoří žáci a studenti škol.

V roce 1999 zaznamenaly policejní statistiky téměř 427 000 trestných činů, což je absolutní rekord za dobu trvání České republiky. Z tohoto počtu jich kolem 12000 spáchaly děti a mladiství. Nejmladším vrahem byl 14 kluk, který zavraždil 16 letou dívku. Nejmladší obětí vraždy se stala dvouměšíční holčička, kterou podřezala její vlastní matka. Největší věkový rozdíl mezi pachatelem a jeho obětí byl 69 let, a to v případě pokusu vraždy 85 leté důchodkyně 16 letou pachatelkou.

Ve školách roste agresivita, množí se projevy násilí mezi žáky. Různé skupiny mladých lidí otevřeně a na veřejnosti "oživují" fašismus, podněcují k nepřátelství a rasismu. Vzrůstá podíl nezletilých a mladistvých, jejichž psychická otupělost, sociální dezorientace, úzkost a ztráta vlastní identity vedou nezřídka k únikům od reality, k vyhledávání destruktivní sebeidentifikace a k jejich zapojování se do nesmyslných alternativních životních programů.

Příčin je jistě celá řada. Obecně však platí, že většina z nich souvisí s podivným stavem naší současné společnosti. Žijeme v  jakémsi institucionálním vakuu, v prostředí legislativních improvizací, bez stabilnějšího systému hodnot. To se negativně promítá především do mezilidských vztahů. Mladým lidem poskytujeme my dospělí jen velmi omezený prostor pro autentickou komunikaci. Hrajeme s nimi až příliš často neupřímnou hru na spořádanou spolčenost preferující konzumní životní styl a v rolích rodičů nezřídka býváme znepokojeni, když naše děti odmítají se na ni bezvýhradně adaptovat. Pojem lidská práva skloňujeme téměř ve všech pádech, přičemž značná část občanů ho stále chápe jako cosi na co má každý nárok bez vlastního přičinění.

Rodiče mají právo na to, aby jejich potomci vyrůstali ve svobodných a přijatelných poměrech, avšak zároveň mají povinnost se o ně starat a podílet se na kultivaci společnosti. Mnoho z nich se  bojí o své děti, často jsou zoufalí, avšak pořád jakoby neteční ve svém každodenním kolotoči povinností otáčejícím se směrem k  zachování důstojné životní úrovně. Někteří však sami volí životní styl, v němž jedinou hodnotou jsou peníze. Vydělávají a na nic jiného jim nezbývá čas. Neuvědomují si, že se svými dětmi musí komunikovat na bázi vzájemné důvěry o životních perspektivách a smyslu života, že jim musejí poskytovat takový vzor chování, jehož uplatněním lze dosáhnout životního naplnění, vyrovnanosti, zdravého sebevědomí, spokojenosti a relativně i štěstí.

Pokud rodiče ve svých rolích selhávají, bývá zpravidla jedinou nadějí pro zdravý vývoj jejich dětí škola. Učitelé a další pedagogičtí pracovníci však musejí být schopni vybavit žáky alternativními, sebedestrukci odmítajícími reakcemi na podněty, související s  různými náročnými životními situacemi, do kterých se nezletilí a mladiství dostávají.

Existuje celé spektrum způsobů jak odmítnou drogu nabízenou spolužákem či dealerem, jak efektivně řešit intrapsychický či interpersonální konflikt, jak se vyrovnat s neúspěchem, jak reagovat na frustraci. Mladí lidé by o nich měli rozhodně vědět a umět je uplatnit v  dané konkrétní situaci. Který z nich si zvolí je samozřejmě individuální. Rozhodnutí zpravidla koreluje se systémem hodnot, přesvědčení, víry a osobních zkušeností jedince.

Aby školy mohly výchovně preventivní funkci plnit, musí mít k  tomu vytvořeny potřebné podmínky. Ty se vztahují nejen ke zvyšování osobnostních předpokladů a odborné úrovně pedagogických pracovníků, ale též k vytvoření potřebného prostoru pro jejich práci a odpovídajícímu ohodnocení za aktivitu na realizaci preventivních programů. A  právě v těchto oblastech lze vidět v kontextu naplňování národních preventivních strategií nemalé rezervy. Zejména protidrogová politika uplatňovaná na národní úrovni je výrazně nevyvážená, neboť až příliš preferuje a finančně podporuje služby poskytované experimentujícím a na drogách závislým osobám na úkor realizace preventivních programů cílených do rodin, škol a školských zařízení. To samozřejmě vede k takovému stavu drogové scény v naší zemi, který při nejlepší vůli nemůže vyvolávat ani trochu optimismu.

Nejde však jen o problematiku drogových závislostí. Stejné vrásky na čele naskakují i ve vztahu ke kriminalitě dětí a mládeže, nárůstu násilí a nepřátelství mezi mladými lidmi a k projevům rasismu. I v souvislosti s výskytem těchto sociálně patologických jevů nelze jinak než konstatovat, že systém prevence na všech úrovních nevykazuje potřebnou účinnost. To ovšem neznamená, že na řadě škol nejsou realizovány účinné preventivní aktivity a metody, které v rozsahu své působnosti jsou efektivní. Je důležité s těmito programy a preventivními přístupy k dětem a mládeži seznamovat pedagogickou i rodičovskou veřejnost a tím rozšiřovat spektrum alternativních preventivních metod, využitelných v určitých specifických podmínkách škol při koncipování a realizaci místních preventivních strategií. Zároveň je však nutné diskutovat o tom, co se nám v  oblasti prevence sociálně patologických jevů při působení na děti a mládež nedaří, které programy dlouhodobě nevykazují požadovanou účinnost, jaké modifikace preventivních přístupů k jasně definovaným rizikovým skupinám nezletilých a mladistvých se v podmínkách přirozeného prostředí škol a školských zařízení neosvědčily apod. Samozřejmě, že v této souvislosti nelze přehlížet ani fakt, že efektivita přijímaných preventivních opatření je významně závislá na celkovém rámci a vývoji kultury a vzdělání dané společnosti. Proto všechny preventivní programy přejímané ze zahraničí je nutné aplikovat na naše podmínky velmi citlivě.