[zodpovědný redaktor: Jiří Zajíc,
zařazeno: 12. 4. 2005, v bloku: Lidi]

Jsem normální žena

Čerstvá Miss ČR s Markem Ebenem

Jste jedna z prvních známých tváří, které se ujaly moderování setkání s vozíčkáři v předvečer loňské hlavní velehradské pouti. Co tato nabídka znamená pro vás a co znamená pro ty vozíčkáře?
     Myslím si, že pro ně to může být dobré už jenom v tom, když mezi ně přijde někdo, koho znají z médií, a můžou se s ním nejen vyfotit, ale taky si s ním popovídat a ptát se ho na cokoli. Toto setkání pak těmto lidem přináší pocit, že nejsou úplně bokem. Co to dává mně, to se těžko vysvětluje. Ale když se s těmi lidmi setkám, tak odsud odjíždím jakoby vyčištěná. Vidím jejich osudy a najednou si uvědomím, jak je můj život v porovnání s tím jejich šíleně jednoduchý – že sama umím vyjít do schodů, uvařit si oběd atd. Když se člověk pohybuje v showbyznysu, setkává se s neupřímností, bohužel i s bulvárem, a je to něco úplně jiného, než když před ním sedí postižení lidé, kterým nemůže dát nic jiného než to, že s nimi chvíli je.
Jak si vybíráte charitativní akce, kterých se účastníte?
     Když mně volají různí pořadatelé charitativních akcí, snažím se dávat pozor. Vyskytuje se totiž bohužel řada akcí, které pouze budí dojmem charitativních akcí. Například někam přijedu a mám pocit, že tam někomu pomůžu, ale během akce se ukáže, že se tam „nacpali“ umělci, kterým pořadatelé zaplatili tučný honorář. Nakonec z toho pak není téměř žádný výtěžek, někteří lidé se tam přijeli čistě jen zviditelnit.

Monika civilní

Nevadí vám účast na akci, která je zaštítěna církví?
 Já jsem byla odmalička vychovávaná a vedená k víře a cítím, že ty kořeny v sobě mám dodnes. Víra mi pomáhá spíš v těžkých chvílích. Když nastane složitá situace, tak si prostě jdu sednout do kostela a hledám tam uklidnění a snažím se odsud odejít s čistou hlavou.
Jak se díváte na katolickou církev?
    Nevím, jak církev řeší své sporné věci, a přiznám se, že se ani příliš nesnažím to sledovat. Podle mě všechno záleží hlavně na jednotlivcích. Třeba pro mě osobně bylo důležité, že jsme měli v naší farnosti perfektního pana faráře, který dokázal lidi upoutat a nadchnout, všichni z něj cítili opravdové nadšení. Ale určitě má církev nějaký smysl i jako celek. Řekla bych, že je to pro lidi opora, která jim dává sílu, je to místo, kde lidé najdou potřebné rituály, zkrátka chodí do kostela a snaží se tam načerpat sílu.
Ovšem zdá se, jako by někdy v církevním prostředí ještě stále platilo „dlouhá sukně, bledá líčka, to musí být katolička“ – tedy jako by bylo něco hříšného na snaze být krásná.
   Zjistila jsem, že pohybovat se v modelingu a v showbyznysu je určitá hra. A podobná hra – pouze opačná - je podle mě i to, když se některá ženská nelíčí a myslí si, že díky tomu je zbožnější než žena, která se líčí. Může říct, že není třeba o sebe dbát, ale neuvědomuje si, že snaha pečovat o sebe přináší radost - už jen z toho, že si na sebe udělala čas. Když jde ke kadeřnici, nemusí se vrátit s nejkrásnějším účesem na světě, ale účelem je spíše to, aby si odpočinula a měla ze sebe dobrý pocit, aby jí to dodalo rovnováhu a vnitřně prozářilo. Je to podobné, jako když jde chlap fandit na fotbal a je z toho zážitku naplněný další tři dny. A nejde tu jen o vizáž, protože rovnováhu – a tím i krásu - může ženě dodat i četba hezké knížky. Zkrátka podle mě je důležité, aby si každá žena, svobodná i maminka, na sebe našla čas. A aby si uměla sebe sama vážit - i když má „dlouhou sukni a bledá líčka“.
Je hranice mezi tím, kdy žena o svou krásu pečuje „zdravě“, a kdy už je to spíš exhibice?
     Hranice je asi v tom, kdy začne být až nepříjemně dokonalá a celý svůj čas přizpůsobuje jen tomu, aby byla krásná, začne si platit plastické chirurgie atd. To už je ovládaná stresem: být taková, jak to udává trend, podle kterého se snaží řídit hlavně mladé holky. Některé z nich přijdou na to, že i ten trend je vlastně taky určitá hra, ale některé bohužel ne.
Vy se nenecháte strhnout módními trendy?
   Samozřejmě i já si koupím to, co se nosí a co se mi líbí, ale nejsem typ, který by studoval módní časopisy a trendy.
Dá se podle vás nějak měřit krása?
    Záleží na tom, jak to berete. Ona může být krásná ženská, která je na titulní stránce časopisu, ale člověk si ji prohlídne a druhý den ten časopis vyhodí do koše. To je pomíjivá krása, něco, na čem se nedá stavět budoucnost. Já si ale myslím, že každá žena je krásná. Vidím třeba na ulici maminku s třemi dětmi a je pro mě krásná už jen tím, jak pěkně se k těm dětem chová, jak je na ní vidět, že je má ráda. A to je ta trvalejší krása.
Jak se díváte na to, když se nějaká Miss pro nějaký časopis svlékne?
      Já to celkem odsuzuji – samozřejmě nejen u Miss. Pokud se tak rozhodne, měla by předem vědět nejen to, co tím získá, ale i co tím ztratí. Neříkám, že nahé tělo není krásné, ale pro mě to nebylo to pravé ořechové, nikdy jsem netoužila po tom, aby si mě chlapi vylepovali někde ve skříňkách. Nabídky byly, ale odmítla jsem to.

Monika jako Miss Europe

Jak moc vám změnilo život to, když vás zvolili za nejkrásnější ženu Evropy?
     Nemám pocit, že jsem nějak zvlášť krásná. Celá věc mi spíš pomohla získat jméno, takže si dneska můžu vybírat, čemu se budu věnovat. Člověk může procestovat kus světa, ale já jsem zjistila, že potřebuju být spokojená hlavně vnitřně, což mi cestování nezaručí.
Vzal vám svět modelingu nějaké iluze?
   On není tak jednoduchý, jak vypadá. Je za ním spousta práce, kterou člověk zvenku nevidí. A bývá to i dost nepříjemná práce, protože se tam pohybuje spousta lidí, se kterými si nerozumíte a kteří vše chtějí dělat jinak než vy. Jsou i agentury, které vás můžou zneužít. A navíc je vše sledováno bulvárem, který to stále propírá. Tomuto světu moc nefandím.
Musí se tam člověk přetvařovat?
    Někdy je těžké se pořád usmívat, zvlášť když vám zrovna moc do smíchu není. Ale to se dá naučit.
Není to pro ženu nesvoboda, když je známá z časopisů, takže se musí pořád líčit a neustále si hlídat kila?
    Někdy je to hrozná nesvoboda. Jednou jsme se na dovolené bohužel ubytovali v hotelu, kde bylo spousta Čechů. Nebyly to příjemné chvíle, protože lidi si mě bezostyšně fotili, jak ležím na lehátku, a koutkem oka sledovali, co jím. Nebo se se mnou chtěli fotit - což jsem neodmítla, ale přece jen mně to přišlo trošku jako hyenismus, připadala jsem si jak cvičená opice. To pak člověk lituje, že je jeho tvář známá. Samozřejmě nemůžu říct, že všechno je nepříjemné. Třeba mně jeden pán na ulici povídá: „Jé, vy jste pořád tak hezká.“ Ale jsou i lidi, kteří jdou kolem mě a utrousí: „Tahle? Ta teda vypadá.“ Nebo dokonce jeden řekl: „To snad není možný, že tuhle kdysi zvolili.“ Tito lidé si neuvědomují, že soutěž o Miss Evropy byla už před deseti lety, že se teď starám o dítě a že už se mi ani nechce dodržovat tak přísnou životosprávu. Já opravdu nepatřím k lidem, kteří by byli šťastní bez jídla. Jsem prostě normální žena. Jdu cvičit s kamarádkami-maminkami, jenže pak si zajdeme do cukrárny a dáme si něco sladkého, takže o cvičení kvůli zhubnutí nemůže být ani řeč.

Miss České republiky

Umíte vyjít na ulici nenalíčená a nenačesaná?
    V Kravařích jsou lidi zvyklí, že chodím v teniskách a v tričku. Nepodléhám tomu, že by mě museli vidět stále načesanou. Když jdu s dcerkou do nějakého centra nebo nakoupit máslo, tak opravdu nemám potřebu si natáčet vlasy.
Jaké pro vás bylo pohybovat se mezi celebritami? Neříkala jste si, že ti lidé se s vámi baví jen proto, že jste Miss Evropy?
   Pokud jste pro ně „aktuální“ a píše se o vás, poplácávají vás po ramenou a říkají: „Seš fakt dobrá.“ Ale pak se objeví jiná, přestanete být aktuální, a už vás odsouvají do role outsidera a přestávají se s vámi bavit. Myslím si, že opravdové kamarády si člověk musí hledat úplně jinde než v showbyznysu.
Bolí to, když pak přestanou poplácávat po zádech?
    Pokud k nim příliš nepřilnu a od začátku jsem si vědoma, že tam fungují spíše povrchní vztahy, tak potom nehrozí, že bych brečela, až mě přestanou poplácávat. Člověk si musí zvyknout, že řada vztahů tam končí u pozdravu „ahoj, jak se máš“. Pokud člověk nepřijme, že je to trochu falešné, že je to určitá hra na něco, tak se spálí. Ale co bolí daleko víc, je ztráta příbuzných a známých, na které kvůli cestování ztratíte čas. Oddalují se tím vztahy. Je strašné, když jste najednou na narozeninách svého příbuzného a nemáte si s těmi lidmi co říct, nevíte, co celé dva tři roky, kdy jste jezdil po světě, dělali, co je trápí. Tak jen sedíte a díváte se na ně. V tu chvíli peníze vydělané modelingem ztrácejí hodnotu. Proto se snažím brát modeling jen jako jednu část svého života – dnes spíše malou, z které mi toho už tolik nezůstává.
Je pravda, že pro hodně Miss a modelek je těžké založit rodinu?
    Pro mě to žádný problém nebyl. Přišlo to sice neplánovaně, ale to bezprostředněji. Prostě bylo a je to skvělé.
Chtěla byste jakožto vystudovaná učitelka někdy jít učit?
    Někdy v budoucnu bych možná ráda, ale teď se zatím chci věnovat své práci a podnikání v kosmetice.

Ptal se Jan Mazanec
    

     Monika Žídková (provd. Brzesková) se narodila roku 1977 v Kravařích u Opavy. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Krnově a Ostravskou univerzitu – pedagogiku pro 1. - 5. ročník ZŠ. V roce 1995 byla zvolena za Miss ČR a také - jako dosud jediná Češka – za Miss Europe, v roce 2000 za Miss tisíciletí. Je vdaná, má dceru a s manželem podniká v oboru kosmetiky.

Titulek:
Přezdívka:
Email: