stojí za přečtení
partneři
[zodpovědný redaktor: Libor Zezulka,
zařazeno: 25. 8. 2001, v bloku: Lidi]
Jednoho dne při cestě ze školy mě však někdo z mého rozjímání vyrušil. Byly to dvě postarší paní, bezděčně postávající u eskalátoru pod obchodním domem. Nabídly mi možnost vstoupit do nějakého rajského společenství, plného lásky a porozumění. Bez váhání jsem tyto dvě milé osoby s odzbrojujícím pohledem a stohy "Strážné věže" odmítl a pokračoval v cestě na autobusové nádraží. Kdybych si týž večer nepročítal historii sekty Svědci Jehovovy, asi bych si na tuto událost zapomněl. Nicméně jak mé oči následovaly řádky v knize, v hlavě se mi začaly honit děsivé myšlenky. Jako první mi hlavou probleskl jeden neoddiskutovatelný fakt.
Ty dvě paní, které mi toho dne nabízely svůj řekněme "propagační materiál" a "členství v klubu" jsem na tom samém místě potkával už léta. Jen zřídka kdy jsem je spatřil s někým diskutovat a pokud se tak stalo, měl jsem pocit, že se s druhým účastníkem dialogu znají. Mockrát jsem je jako mladší chlapec míjel, snažíc se zachytit alespoň jednotlivá slova dialogu, protože má přirozená zvědavosti si to prostě žádala.
Snad to byla stejná zvědavost, která jednoho dne postavila po bok těch paní i mého strýce s rodinou. Dlužno podotknout, že dodnes nevím zda příčinnou jeho vstupu do sekty byla opravdu jen zvědavosti, či se stal obětí promyšlené psychické manipulace. Každopádně se jeho chování se vstupem do sekty rapidně zhoršilo, což zapříčinilo zpřetrhání téměř všech rodinných vazeb. Jelikož v té době jsem byl ještě velmi mladý chlapec, nepotřeboval jsem dlouhý seznam faktů a věcný dialog k prohlášení, že sekta je blbost. Živě si pamatuji, jak jsem před rodiči prohlásil, že kdo neslaví Vánoce je divný. S přibývajícím věkem přišel čas, na jmenovaný věcný dialog, který však z hlediska náboru nového člena skončil pro strýce fiaskem. To, co jsem tehdy absolvoval, byla snůška demagogie zašněrovaná do mnoha krásných slov v hodně dlouhém monologu. O dialogu nemohla být ani řeč. Tuto zkušenost jsem pro sebe uzavřel jako nekonstruktivní a matoucí a na jejím základě jsem si vytvořil vnitřní averzi vůči sektám.
Snad tedy pro své hluboké, leč v obličeji čitelné, pohrdání mě ty dvě paní "eskalátorky" nikdy nezastavily. Až události v Americe a jimi vyvolaný všeobecný smutek způsobil, že můj obranný mechanismus, jež se automaticky při pohledu na ty dvě paní aktivoval, selhal. V mé jinak ledové tváři s kamennou mimikou a chladným pohledem byl najednou čitelný strach. Strach z toho, co bude dál. Nebylo těžké odhadnout, že svět nenechá takový zločin bez odezvy. Mnoho otázek, na které mi nebyl nikdo schopen odpovědět, trápilo mou mysl. Právě ty dvě paní, za jejichž zády denně pokuřovaly desítky teenagerů, jakoby všechno, co se honilo mou myslí, cítily.
Stejně jako šelma čeká na zraněný kus zvěře, který pro ni znamená snadný zdroj potravy, tak i lidé z mnohých sekt čekají na ovečku, která má zraněné city. Čekají na toho kdo potřebuje utišit nářek své bolavé duše a rád slyší na okřídlenou frázi "My tě uzdravíme". Pokud poslechne tyto hlasy sekty, mnohdy již není cesty zpět. V té souvislosti mě napadá, že sekty, mohu-li to vůbec takto prezentovat, na situaci v Americe mohou vydělat. Přetrvávající smutek z počtu obětí a šířící se panika z bio útoku je ideální živnou půdou pro "nábor nových členů" do sekt a dle mého názoru může být rozšířená členská základna některých sekt další opravdovou hrozbou. Možná jen maluji čerta na zeď, ale určitě je lepší prevence než léčba. Ona totiž choroba závislosti, kterou sekty vytváří, je mnohdy stejně nebezpečná jako například rakovina. Tak jako rakovina i sekta metastazuje do společnosti a hubí především její oslabené buňky. Je důležité uvědomit si tento fakt a mít se na pozoru před lidmi, kteří znají i na otázky, na které vlastně odpověď ani neexistuje (např. Proč právě já?). Pokud se vyvarujeme pasivního řešení vlastních problému, ušetříme si dle mého názoru mnoho problému budoucích.
Příští pátek: Co víme o sektách?
