Vánoce jako kulturní dědictví

[zodpovědný redaktor: Libor Zezulka,
zařazeno: 21. 12. 2001, v bloku: Lidi]

Léta svého nejútlejšího mládí jsem prožil v hřejivé náruči socialismu. Živě si pamatuji nespočet vlajek se zemědělskými motivy, mně jako vesnickému chlapci tak blízké, zdobící okenní rámy snad všech domů ve městě. Všechna ta nadvláda rudé barvy však symbolizovala jedenáctiletému chlapci jen blížící se slávu jejíž smysl smrsknul se v dětské mysli jen v jediné, -- touhu po heliem naplněném balónku. Takto obdarován podstoupil jsem zdlouhavý pochod ulicemi okresního města, proplétajíc se mezi alkoholem nasáknutými soudruhy, poslouchajíc monotónní hudbu a čuchajíc kyselý odér potu funícího bubeníka. Podobným způsobem nazírala má dětská očička na veškeré oficiální, dospělými většinou nenáviděné, komunistické parády. Tíhu politické situace mohl jsem vytušit pouze z občasných kuchyňských eskapád mých demokraticky, tudíž nebezpečně smýšlejících rodičů. Mnohokrát jsem coby indián, převlečen v rámci prvního stupně utajení za skalpovaného doktora, slídil v zakázané oblasti kuchyňských dveří, připraven vpadnout do týla nepřítele a vyzvědět tak cenné informace. Bledé tváře reagovaly většinou na můj útok se stoickým klidem a odporoučely svou debatu do věčných lovišť. Později když se rodiče, z důvodů několikerého odmítnutí členství v KSČ, vzdali naděje na dobrý kádrový profil, končily diskuse za kuchyňským stolem, poznamenaným mými četnými leč ne příliš zdařenými indiánskými praktikami, typickou českou frází -- Co se doma uvaří to se doma sní.

Nicméně s železnou pravidelností rok co rok, nadešlo období, kdy kolorit všedních událostí nabourala atmosféra klidu, v němž osiřely kuchyňské židle a jediným podivným zvukem doléhající k uším zvědavé paní sousedky, byl pochod naší Tatramatky v plné polní napříč koupelnou. Vzduch v bytě, jindy prosycen štiplavým zápachem plastu způsobeným mou nejoblíbenější hračkou - pájkou, se mísil s vůní jehličí a jindy nejasný, ideově nezávadný výraz mých rodičů vystřídal široký, nelíčený úsměv. Občas jsem zaslechl známé cvaknutí kuchyňských dveří, tentokrát skrývající tolik odlišnou, polohlasně až šeptem pronášenou debatu. Jako zkušený detektiv jsem rychle pochopil, že Vánoce již opravdu klepou na dveře. Po této mé, jak jinak než správné, dedukci následoval většinou dar v podobě adventního kalendáře. "Každý den jedno okýnko", říkávala moje maminka tušíc, že mlsný dětský jazýček dovolí spatřit očím všechny obrázky ještě týž den. Dny následující se pak vlekly nesmírně pomalu až přece jen hladinu provizorního, koupelnového rybníčku zčeřily líné pohyby dvou macatých kapříků. Jako správný hospodář dal jsem se ihned do krmení. Většinou zklamán opouštěl jsem ale prostory rybí jídelny, rozhořčen nad skrovným apetitem vodomilných hostů. Mezitím se magnetofon odpočítávající zbývající předvánoční večerníčky dopracoval k číslici jedna a tím uvedl mou dětskou dušičku do stavu stoprocentního napětí. S vyvalenými bulvami uléhal jsem v předvečer Štědrého dne do postýlky, ujišťován maminkou, že Ježíšek v noci zavítá do obýváku poprvé, aby si náležitě připravil půdu pro druhou, tu důležitější návštěvu. Jinými slovy spustí se po laně a nazdobí stromeček. První paprsek světla proniknuvší skrze pečlivě zahrnuté závěsy vytáhl mě ze spárů lehkého spánku a popohnal mé, v mžiku hbité, tělo na průzkum obýváku. Nádherný stromeček tyčil se jako obvykle až ke stropu a já, nezklamán, odporoučel jsem se do postele dohnat to, co překazil vtíravý pocit nedočkavosti. Vůně domácí vánočky a kakaa vtáhla mě svými mohutnými pažemi do reality Štědrého dne. Pohádkové postavy, míhající se na televizní obrazovce, ukrojovaly minutu po minutě čas, zbývající do slavnostní večeře, jinak také osvoboditelky z chapadel trýznivého hladu. Zlaté prasátko, důvod mého hladovění, uniklo opět mé pozornosti, neboť chuť maminčina cukroví hrála prostě prim. Jak světlo prohrávalo svůj marný souboj s vše pohlcující tmou, strhl se v teritoriu koupelny podivuhodný shon. V pravidelných intervalech měnila čarodějka koupelna rodiče, sestru a prarodiče v jiné lidi oděné v nezvyklých šatech, vonicí nezvyklými vůněmi. Pod maminčiným drobnohledem absolvoval jsem i já přeměnu v člověka zakončenou navlečením těch nejodpornějších, nejtěsnějších šatů jaké jen moje skříň mohla poskytnout. Rychle jsem zhltal polévku a "pronimral" kapra, abych co nejdříve seděl opět v kuchyni čekajíce na nejsladší zvuk na celičkém širém světě, na zvuk Ježíškova zvonečku. Zařezán do židle, počítajíc vteřiny, sledoval jsem tatínka jak vyráží ke kamnům, aby při jejich krmení zase zmeškal Ježíškův příchod. Jen co za sebou tatínek zavřel dveře, na znamení návratu, zazvonil zvoneček a já se hnal do obýváku. Stromeček ozařoval místnost plnou nádherné vůně, ale hlavně krásných pestrobarevných dárečků. Slzička ukápla nad tou nádhernou, načež se rozplynula ve vášeň, neřku-li zuřivost s jakou mizel v koši ozdobný balící papír. Krátce nato pochmurné ach, tak zase za rok, ukončilo další Štědrý den.

Od doby, kdy jsem vnímal Štědrý den jak jsem ho výše vylíčil uběhla již hezká řádka let. S plynoucími léty měnilo se množství, hodnota i charakter dárků ležících pod vánočním stromečkem a bohužel i množství obdarovaných osob . Tradice, vnímaná dětskýma očima jako něco nudného, možná i otravného, zůstala díky Bohu v naší rodině dones, ve své původní, časem neovlivněné podobě. Stejně jako před deseti lety i dnes provoní náš byt rybí polévka, následována na štědrovečerní tabuli dozlatova opečeným kaprem s bramborovým salátem. Jedině snad stromek doznal k velké nelibosti mé maminky zásadní změny, když husté jehličí živého smrčku, nahradilo, na mé a tatínkovo naléhání, neméně husté jehličí ekvivalentu plastového. Ne všechny rodiny, však setrvaly v posvátném dodržování vánočních tradic lišících se pouze druhem ryby a salátu servírovaného na vánoční stůl. Vánoční tabule v některých rodinách skýtají dnes skutečné výdobytky moderního života, respektive "fast food" stylu. Věřte, že hovořím pravdu, když tvrdím, že štědrovečerní večeře může se skládati ze smažených rybích prstů, hranolků a polévky ze sáčku. Ne, opravdu jsem Vás tímto nezavedl do táboru bezdomovců, ba naopak. Takový pokrm mohli byste nalézti v několika podnikatelských rodinách, s nimiž jsem měl tu čest hovořit na toto téma. Opravdu šokován, jsem končil debatu a poslání vánoc, které se v očích mnohých podnikatelů změnily jen v další nudné nakupování. Jistě se mnoho z Vás pozastaví nad mým rozhořčením, vždyť co je na tom špatného? Společnost se vyvíjí a tradice ctěné našimi předky před 100 lety byly vytlačeny jinými tradicemi. To je jistě svatosvatá pravda. Nicméně myslím, že nastala doba zabrzdit absorbování supermoderních tradic do této oblasti. Vánoční tradice si zaslouží zachovat alespoň svou nynější podobu. Nedovedu si představit, kam by se posunula laťka, pakliže by rybí prsty a hranolky tvořili celonárodní štědrovečerní pokrm. Pak bychom snad skončili u hamburgeru a Coly. Hrozná představa.

Možná ale spíše než úvahy o budoucnosti, zajímají Vás fakta z minulosti. Abych tedy nezůstal pouze u svého, byť zřejmě tradičního pohledu, uvádím způsob jakým prožívali Vánoce naši předkové.

Jak stavili Češi Vánoce v 19. století

Češi se v 19. století těšili na příchod Vánoc dlouhé týdny a  vůbec jim nevadilo, že peněz je poskrovnu a vánoční dárky, které nadělí Ježíšek, budou nejspíše velmi potřebné věci, které by se tak jako tak musely koupit. Dříve byly Vánoce spíše o vzájemné lásce a přátelství, radosti a pocitu sounáležitosti v rodině. Několik dnů před Vánocemi napekly hospodyně chléb a uložily ho do ošatek. V bohatších domácnostech daly k bochníkům péct také pečlivě upletené, žloutkem potřené a máslem pomaštěné vánočky z bílé mouky, hrozinek a mandlí. O Štědrém dnu od časného rána praskal v peci a kamnech oheň. Připravovala se štědrovečerní večeře. Vařil se hrách, čočka, několik druhů polévek, mezi nimiž nechyběla bramboračka a rybí polévka, pekl se kuba z krup a česneku(kapr s bramborovým salátem se k nám dostal z Bavorska o něco později). Mezitím co se hospodyně snažila v kuchyni zabavit děti, přinesl v některých krajích hospodář tajně stromeček a slavnostně ho ustrojil. Jinde se stavěly Betlémy. Lidé se od rána postili, aby večer uviděli "zlaté prasátko". S přicházejícím soumrakem děti stále častěji vybíhaly ven, pozorovaly nebe a hlídaly, kdy se objeví první hvězdička. S první hvězdou si rodina sedla k slavnostnímu stolu prostřenému bílým ubrusem. Večeři zahajovala společná modlitba, vzpomínka na uplynulý rok a poděkování Bohu za vše dobré, co přinesl, i za to, co vzal. Nejdříve hospodyně postavila na stůl mísu s hrachem. Klíček hrachu má podobu kalichu a podle tradice spojoval všechny stolovníky v dobrém i zlém. Potom paní domu odebrala z mísy po lžíci pro každé z domácích zvířat. Teprve pak si podle vážnosti a stáří nabírali ostatní. Po hrachu se podávaly polévky pro sílu, čočka, aby byly peníze, kuba, masitý pokrm nebo ryba pro radost. Kosti se dávaly na jeden talíř a po večeři je hospodář odnesl ve lněném ubrousku pod jabloň. Naposledy se na stole objevila vánočka a  cukroví. Pila se bílá káva, čaj, nechybělo ani trochu piva, vína nebo hlt pálenky pro dobré zažívání. Když zazvonil zvoneček, přinesl hospodář do místnosti stromeček ověšený jablíčky, sušeným ovocem, cukrovím, kostkami cukru zabalenými do barevných papírků, ořechy a řetězy. Na stromečku se zapálily svíčky a všichni zpívali koledy. Ty se pak u stromečku zpívaly každý večer, dokud se neodstrojil a Vánoce neskončily.

Vánoční stromeček

Poprvé se vánoční stromeček objevil v pražské vile ředitele Stavovského divadla Jana K. Liebicha roku 1812. O třicet let později se v Praze stromky prodávaly jako běžná věc a lidé je nazývali Kristovým strůmkem. Nejdříve se ujal v zámožných českých rodinách, na Moravě se začal objevovat až počátkem našeho století.Stromeček k nám pronikl z německého území, kde se v 17. a 18. století šířil od města k městu. V minulém století a do poloviny našeho byla vánočním stromem hlavně jedle, v dnešní době je většinou nahrazena odolnějším smrkem a borovicí. Zvyklost stavět rozsvícené vánoční stromky na veřejných prostranstvích se v evropských zemích ujala po první světové válce. Na českém území se podle dochovaných zpráv poprvé postavil veřejný stromeček v Plzni roku 1925. Tato zvyklost se za první republiky rychle rozšířila po dalších českých i moravských městech i vesnicích.

Co víme o vánočce

Vánočka má dlouhou historii a udržela se v oblibě až do dnešní doby. První zmínka o vánočce je z 16. století a za dlouhá léta prošla drobnými proměnami. V minulosti byla pojmenována jako húska nebo calta a někde se v Čechách dodnes setkáváme s nejrůznějšími pojmenováními - pletenice, pletanka, štědrovice, štědrovečernice, štricka, štrucla, žemle, ceplík. Dříve vánočku mohli péct pouze cechovní řemeslníci -- pekaři. Od 18.století si je začali lidé péct doma sami. První z doma upečených vánoček měl dostat hospodář, aby se mu urodilo hojně obilí. Velká vánočka se na závěr štědrovečerní večeře rozkrájela. Někde z ní o Štědrém večeru dávali po krajíčku dobytku, aby byl zdravý a neškodily mu zlé síly. Zhotovit vánočku nebylo a není jednoduché, a proto se při přípravě těsta, pletení a pečení vánočky udržovaly různé zvyky, které měly vánočce zajistit zdar. Hospodyně měla zadělávat v bílé zástěře a šátku, neměla mluvit, při kynutí těsta měla vyskakovat vysoko do výšky. Dávným zvykem také bylo zapékání mince. Kdo ji při krájení našel, měl jistotu, že bude zdráv a bohatý po celý následující rok. Připálená nebo natržená vánočka věštila nezdar.

Toliko tedy o tom, jak trávili vánoční čas naši předkové. Možná, že Vás některé, dnes již zapomenuté zvyky natolik zaujali, že je za pár dní prakticky vyzkoušíte. Pokud tak učiníte , oživíte skomírajícího ducha tradičních českých Vánoc. Pokud ne, zkuste aspoň kapra se salátem. Rozhodně chutná lépe nežli rybí prsty s hranolkami.

Přeji Vám krásné prožití vánočních svátků

Obodujte jak se Vám článek líbil: 1 bod 2 body 3 body 4 body 5 bodů Zatím hlasovalo: 19 čtenářů Průměr: 5 bodů

Tento článek četlo již 19688 čtenářů.

Titulek:
Přezdívka:
Email:

---

joey (alda.f@email.cz): proč?!

proč mám takový pocit, že úplně, ale to jako na chlup, stejný článek čtu na každém druhém internetovém odkazu, co jsem zadal do googlu?! tak když nic sami nevymyslíte a neokopírujete, tak tam radši nic nepište, proboha..