[zodpovědný redaktor: Jiří Zajíc,
zařazeno: 10. 10. 2007, v bloku: Lidi]

Mediální obraz společnosti je pokřivený
Výběr z rozhovoru s Markem Ebenem pro Lidové noviny

* Máte pověst noblesního moderátora. Lze si vás objednat na podnikový večírek?
   To víte, že jo. A zažil jsem firemní večírky, které byly de facto lepší než takzvaně kulturní večery. Protože bohatá firma, která si chce udělat večírek, chce to nejlepší – a taky to dostane, protože prostě zaplatí. Absolvoval jsem třeba večírek Kooperativy ve Španělském sále na Hradě, kde vystupoval legendární violoncellista Mischa Maisky. A kdybyste nevěděla, že je to firemní večer, řekla byste, že jste na Pražském jaru. Navíc interpreti nemají takové nervy, jako když vidí v první řadě deset kritiků z Hudebních rozhledů. Samozřejmě ale můžete sáhnout vedle.
* To se přihodilo i vám?
    Několikrát. Třeba když si zapomenete zjistit, jaké bude uspořádání sálu. Když vidím, že je to v sále na stojáka, že jsou tam takové ty vysoké banketní stolky, u nich stojí lidi a mají nalité drinky, vím předem, že moje moderátorské šance jsou nulové. Protože oni už mají dávno rozpovídáno. Je to společenská záležitost a Eben je tam kulisa.
* Není pro vás potupné, když se snažíte být vtipný a lidi se u toho ládují roastbeefem?
   No jedno to nikomu není. Jako moderátor jsem závislý na pozornosti diváků. A já se připravuju na firemní večírek úplně stejně pečlivě jako na StarDance. Mě by to ani jinak nebavilo. Když si začnete říkat: No je za to docela dobrý honorář, to si prostě střihnu, přežijete to a lidi to přežijou taky. Ale vy je nepobavíte, a tím pádem jde na vás chandra.
* Kdy se moderátor cítí nejtrapněji?
   Když uděláte věcnou chybu. Třeba když někomu spletete jméno, to je opravdu nepříjemné. Jména jsou nejhorší. Ze všeho se jakžtakž můžete dostat, ale ze jména nikdy. Já i když se hodně dobře připravím a dělám to spatra, jména si stejně napíšu. Aspoň si to dám do kapsy. To je takové zvláštní pravidlo, že když jsou v té kapse, většinou budou i v té hlavě. Ale když si deset vteřin před vystoupením řeknete, zatraceně, neměl já jsem si to jméno radši napsat? Tak je skoro jisté, že ho nebudete vědět.
* Když kromě režiséra nikdo neví, co budete říkat, je velké pokušení v přímém přenosu říct něco fakt pikantního?
   No to teda ano. A taky je těžké tu brzdu furt mít, občas vás tak pálí jazyk. A jsou to setiny vteřiny, kdy se musíte rozhodnout, jestli to je ještě únosné, nebo přes čáru. Občas vás totiž taky napadnou věci, které by asi diváka opravdu pobavily, ale shodily partnera.

* Jsou pro vás přímé přenosy adrenalinová záležitost? Prožíváte to ještě, i po tolika letech?
   Bestiální je to. Děs. My tam například při StarDance máme nahoře takovou kukaň, kde stojíme v zákulisí, a to je teda opravdu místo hrůzy. Protože vy nikdy nevíte, co bude fungovat. A je tam taky spousta jmen a údajů, které nesmíte zvrtat. Vloni jsem při StarDance používal malé desky, kde jsem měl scénář. Já se do toho snažím nekoukat, ale mám to v ruce. Na generálce jsem zjistil, že ty bílé papíry kousek přesahujou ty černé desky. A když máte černý smoking, černé desky s ním splynou. Ale když přes to kouká bílý okraj, je to zbytečně vidět. Tak mi to v produkci ustřihli. Já jsem zvyklý vše kontrolovat třikrát, a když třeba dělám velký přenos z festivalu ve Varech, jeden scénář mám na pultíku a druhý v kapse, protože nikdy nevíte, kdy do pultíku někdo strčí a rozsype se to. Taky si pečlivě čísluju stránky. Jenže tady jsem to nestačil zkontrolovat, k něčemu mě zavolali. Tak se to spustilo a já zjistil, že mi dvě stránky chybí. Věděl jsem, že mám uvést další pár, a nemohl si vzpomenout koho! A to byla infarktová chvíle. Vzpomněl jsem si možná tak deset vteřin předtím, než jsem tam vlez’.
* Je to takový adrenalin, že byste už měl bez přímých přenosů absťák?
   Vůbec. Kdyby mi řekli, že to budou předtáčet, budu nejšťastnější člověk na světě. Má to jedinou výhodu, že to trvá pětapadesát minut a je to hotové. Nic se nepředělává. Protože když se předělává, celý štáb k tomu přistupuje přece jen ležérněji. Představte si, že máte dlouhý úvodní sermon, přijdete do studia a tam sedí kompars. Pobavit kompars je skoro nemožné. Protože divák si má zaplatit. Běda když někdo naopak platí diváka, protože placený divák kouká, kdy už bude doma. Takže se hodně snažíte a lidi se zaplaťpánbůh docela baví. Načež kameraman řekne: „Já si to trošku přesvítím. Uděláme to ještě jednou, pane Eben.“ Pak už se nebaví nikdo. A přesně tenhle záběr se bere, protože kameramanovi se líbí.
* Na co ze StarDance se nejvíc těšíte?
   Já se těším na ty lidi. Já byl domluven s Českou televizí, že podepíšu smlouvu až ve chvíli, kdy budu vědět, kdo tam bude. Mně se na té letošní sestavě líbí, že je taková neestrádovitá. Že tam najdete typy, o kterých by vás ani ve snu nenapadlo, že by do toho mohly jít. Třeba Jirka Schmitzer, to byla velká náhoda. My hledali někoho, koho budou lidi milovat jako Vaška Vydru. Mě napadl Mirek Vladyka, ušatej kluk, který zdánlivě do fraku nepasuje. Ale on říká: „Člověče, já tančím strašně rád, ale nepoznám první dobu. Ale víš, kdo by do toho šel? Schmitzer.“ Já povídám: „To si děláš psí uši – Jirka že by do toho šel?“ Prý by to pro něj byla výzva. Takže kdybych měl říct hlavní motivaci, proč jdu do druhé řady StarDance, tak kvůli tomu, abych uviděl Jirku Schmitzera v latinskoamerickým ohozu. U toho chci bejt!
* Společenský tanec patří do světa elegance. Postrádáte ji v životě?
   Chybí mi to, já mám tyhle věci docela rád. My třeba máme biliárový klub, kde jsme si před mnoha lety dali do stanov, že se bude chodit ve vestičce a s motýlkem. A že džíny se nepovolujou. Samozřejmě když přijdete v neděli večer domů a máte se převlíkat do košile a vestičky, moc se vám nechce. Ale když tam pak přijdete, ono to pozvedne laťku, lidi se trošku jinak chovají. I když je to jen vnějškový efekt a z burana neuděláte lorda tím, že mu dáte vestičku.

S Jiřím Bartoškou a René Zellwegerovou

* Setkáváte se s celebritami na festivalu ve Varech i na Plovárně. Řekl byste, že u nás dnes existuje společenská smetánka?
   Smetánka? Už když se to řekne, tak to zní pejorativně. Na tom se zřejmě podepsalo čtyřicet let komunismu, kdy se na notu závisti permanentně hrálo. Společenská smetánka je jakoby to, co fotí bulváry. To ale není ta skutečná smetana společnosti, morální, vzdělaná. Tam mohou být i lidi neznámí, kteří se hodně namáhali a něčeho dosáhli, ne že si sedli včas do nějaké správní rady nebo jim někdo dobře poradil koupit akcie. Je tu spousta kvalitních lidí, jen se to moc neví. Mediální obraz společnosti je pokřivený, protože kvalitní lidi, to není nic, co by moc zajímalo média. Z nich získáváte pocit, že kolem nás jsou jen lidi, kteří buďto jsou ve vazbě, nebo půjdou do vazby, nebo se jí těsně vyhnuli.
* Politické strany právě teď usilovně hledají Antiklause. Na Aktuálně.cz jste v anketě, koho by Češi na   Hradě viděli nejraději, zvítězil. Už vám to některá strana nabídla?
  Já byl osloven několikrát, jestli bych nechtěl kandidovat do sněmovny nebo do Senátu. Ale to fakt není nic pro mě.
* Prezidenta byste bral?
Já myslím, že když se to má dělat pořádně, musíte úplně zapomenout na nějaké osobní ambice. To by měla být služba, ten člověk by měl sloužit národu se vším, co k tomu patří, a se všemi omezeními. A já si nemyslím, že bych byl až tak velký altruista, že by se mi do takové oběti chtělo. Divadlo bych nemoh’ hrát, s kapelou bych nemoh’ hrát, všude by člověk musel chodit s ochrankou, soukromí žádné. Ale nejhorší ze všeho je, že na té domácí scéně je to vlastně pořád jakýsi speciální handl. K prezidentovi stále chodí někdo smlouvat. To musí hrozně lézt na nervy. Taky na to musíte být profesně disponovaný, to ti naši poslední dva prezidenti byli oba. Václava Havla to prostě zajímalo a vzrušovalo. A Václav Klaus je taky člověk, kterého určitě baví číst si projevy Angely Merkelové. Já bych to nečet’ ani omylem!
* Máte pověst džentlmena, slušného, hodného a ještě ke všemu vtipného muže. Jak moc vás obtěžují fanynky?
    Víte, většina mých fanynek je spolehlivě v důchodu. To už vidím na té obálce, když to éčko na tom Ebenovi je takhle zakroucené a pak je ještě jedna klička, už to odhaduju na ročník dvacet osm. My to máme s Martinem Dejdarem rozdělené, jemu píšou slečny, že s ním chtějí mít dítě, a posílají mu fotky v plavkách. A já mám holt ty chorobopisy. Tuhle mi psala jedna ctitelka milý dopis: „Trpím písečnatostí ledvin, v důsledku čehož mi otékají obě dk.“ Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsou to prostě dolní končetiny. Že ta paní to z těch chorobopisů už bere jako terminus technicus.

Lidové noviny: Alena Plavcová
Celý rozhovor najdete tady

Nový rozhovor (13.2.2008) s Markem Ebenem je tady

Titulek:
Přezdívka:
Email: